OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naše dnešní cesta povede do Kanady, konkrétně pak do frankofonního Québecu, který pojala za svůj domov obskurní entita SEDIMENTUM. Co se death metalu týče, z této privilegované destinace k nám velmi často doléhalo pokroucené disharmonické skřípění v režii nejrůznějších technických či avantgardněji profilovaných kapel. Dnes tomu bude jinak. Sestoupíme totiž do hluboko do plesnivé jeskyně a dáme si dvacet minut kraula ve zdejším rašelinném jezírku. Nebude to koupel pro každého. Voda je totiž stojatá a zatuchlá, na vstupu navíc není jemný písek, ale letité usazeniny, jakýsi odporný marast, nevábný sediment, který okamžitě sevře vaše lýtka v mazlavém objetí.
SEDIMENTUM jsou mladou kapelou. Existují teprve od roku 2021 a mají na svém kontě jedinou dlouhohrající desku "Suppuration Morphogénésiaque" a dále pak EP "Derriére les Portes d'une Arcane Transcendante", shodou okolností předmět našeho posudku. Co se žánrového zařazení týče, není těžké ho uhodnout. Už jen ona koncovka "um" v názvu kapely tak trochu signalizuje (není to však pravidlem, samozřejmě...), že půjde o temnou, ranými INCANTATION inspirovanou produkci. A richtig. Naše kvarteto skutečně vstoupilo do služeb doom/death metalu tak, jak ho máme nejraději, tedy surového, neotesaného a ničím nezkrášleného.
Tři skladby, jednadvacet minut, za chvíli máme za sebou povinný poslech, napíšeme standardní posudek a půjdeme zase rychle dál, ne? Takhle jsem si nějak představil svůj vztah k "Derriére les Portes d'une Arcane Transcendante". Ale člověk míní a SEDIMENTUM mění. Po prvních dvou seancích to tak skutečně vypadalo a já zamířil ke břehu maje v plánu z našeho jezírka vystoupit. Leč nestalo se tak, mé nohy uvázly v nepříjemné jílovitě-sliznaté hmotě, jež mi zabránila bezpečně dosáhnout spásy břehu. Byl jsem tedy donucen ještě zůstat a prodírat se nechutným sedimentem ještě několik dalších poslechů. SEDIMENTUM si nekomplikují život, sází spíše na jednodušší žánrovou formu, pracují se základními prostředky, nicméně svoji práci rozhodně neodbývají. Brzy zjistíme, že tohle poleno je mnohem opracovanější, než se nám na první poslech zdálo. Inspirace je zjevná. Jako vždycky samozřejmě musím zmínit INCANTATION, jakožto odvěký symbol tohoto zhoubného žánru, dále slyším rané FUNEBRARUM, ENCOFFINATION, debut NEKUS nebo první album SPECTRAL VOICE.
SEDIMENTUM disponují potřebnou monstrózností a hrubozrnností. Klesají do propastných doomových hloubek, nicméně nevydrží tam působit nějak přehnaně dlouho, často naopak vyrážejí na zteč v rychlejším klasicky dusavém tempu (přičemž svižnější tempo na desce dokonce převažuje). V poslední, jasně nejlepší položce "Inhumation Céleste (Au Carillon Mordoré)" dojde dokonce na velmi rychlé pasáže, které konzervativně pojatý death/doom vždy příjemně okoření. Specificky vyzdvihuji zvířecký nástup ani ne minutu před koncem skladby, přesně takové ze řetězu urvané pasáže na tomto neotesaném stylu doslova zbožňuji. Závěrečná skladba je hezky diversifikovaná, slušně střídá tempa, přidává atmosférický dotek a nevyhýbá se ani několika sólovým představením. Sóla nejsou přehnaně vytažená, jsou citlivě usazená v pozadí mixu a nijak nenarušují impozantní bažinatý flow. Někdy sólová kytara více harmonizuje, jindy zas chaoticky preluduje a na konci typicky protáhle zapíská. A někdy oba zmíněné přístupy nakombinuje v jednom sólovém výstupu. Podklad je hutný, neprostupný, ale není vždy složený z výhradně triviálních riffů. Jistě, SEDIMENTUM používají basic motivy (aby ne, bez nich si konzervativní stylovou nahrávku dokážeme představit jen těžko), leč často se je úspěšně snaží alespoň trochu rozvíjet nebo něčím ozvláštnit. Do tohoto stabilního základu se občas vloží další, ostřejší / kovově zabarvená kytara doručující harmonizující prvky.
Velmi chutná doom/death metalová jednohubka. SEDIMENTUM jsou tradicionalisté, poctivě odškrtali celý žánrový checklist a všechny jeho položky dokázali vkusně nakombinovat. Pokud bude příští řadovka obsahovat takový materiál, jako už jednou výše vyzdvihovanou závěrečnou skladbu "Inhumation Céleste (Au Carillon Mordoré)", bude se jednat o vynikající dílo.
Velmi chutná doom/death metalová jednohubka. SEDIMENTUM jsou tradicionalisté, poctivě odškrtali celý žánrový checklist a všechny jeho položky dokázali vkusně nakombinovat.
7 / 10
Alexis Élément Plamondon
- zpěv, kytara
Alexis Goulet-Bouchard
- kytara
Alexandre Landry
- baskytara
Mathieu Lépine
- bicí, zpěv
1. Vilénie
2. Le Labyrinthe Sempiternel
3. Inhumation Céleste (Au Carillon Mordoré)
Derrière les Portes d'une Arcane Transcendante (EP) (2024)
Suppuration Morphogénésiaque (2022)
SEDIMENTUM / TOTAL ISOLATION (split) (2021)
Horrific Manifestations (split s PHOBOPHILIC) (2020)
Datum vydání: Pondělí, 28. října 2024
Vydavatel: Me Saco Un Ojo
Stopáž: 21:01
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.